Úvodem

Slušelo by se, aby velkou knihu fotografií Nového Města nad Metují zahájil někdo, kdo se ve městě narodil, žil v něm a případně zde i dokončil svoji pouť, někdo, jehož působení a dílo je s tímto městem spjato a zároveň někdo, kdo má co říci k fotografování. Našla jsem takového člověka a navíc dobou svého života přesně zapadá do éry publikovaných obrázků. Možná ho každý z vás v těchto souvislostech nezná, ale byl to spisovatel Jindra Imlauf, který se na přelomu 19. a 20. století pohyboval po ulicích svého rodného města, psal o něm, fotografoval ho a byl ve své době i významným teoretikem fotografie.


Životní pouť Jindřicha (Jindra byl jeho umělecký pseudonym), ohraničená roky 1881—1921, byla navzdory jeho tělesnému postižení nečekaně bohatá. Od smutného dětství mrzáčka bez kamarádů a dětských her, přes střídající se období nadějí a beznaděje v dospívání až po bolestné prozření bezvýchodnosti vlastních fyzických sil, kterou kompenzoval silou vůle četnými aktivitami. Jednou z nich bylo fotografování. V oblasti fotografie byl Jindra Imlauf ve své době mimořádným zjevem. Sám se soudě podle doložených názvů jeho fotografií — „Po dešti“, „Fouká vítr ze strniska“, „Podzimní krajina“, „U paty stráně“ — zaměřoval nejčastěji na krajinu. Zúčastňoval se soutěží a výstav, dodával obrázky do kolujících mapových souborů a získával zde cenné body. Řadu let byl aktivním členem Klubu fotografů — amatérů v Praze. Jeho fotografie se však bohužel kromě několika nekvalitních reprodukcí nedochovaly nebo o nich nevíme. Pozoruhodná byla Imlaufova publicistická činnost v oboru fotografie. Celé čtvrtstoletí byl pilným přispěvatelem tiskového orgánu Klubu fotografů — amatérů v Praze „Fotografický obzor“ a je autorem několika samostatných příruček pojednávajících o fotografických technologiích. Významný je i podíl Jindry Imlaufa na profilaci a celospolečenské prezentaci oboru amatérské fotografie, přičemž termín amatérismus mu vždy silně vadil a hledal pro něj adekvátní náhradu. Nutno dodat, že nenašel. Vehementně a fundovaně také obhajoval umělecký aspekt fotografie v tehdy aktuální odborné diskusi, je-li amatérské fotografování sportem nebo uměním.

Nechme nyní zaznít jeho sice trochu patetická, ale upřímná slova z roku 1907: „Kdo to byl, jenž vyzvedl fotografii z malých začátků na výši sesterského umění malířství? Nebyli to fotografové z povolání, neboť ti chtěj nechtěj musí hověti vkusu objednatelů, a tím již předem práci svoji mají spoutánu. Amatéři přivedli naivní dítě na piedestal krásné ženy, obdivované srdcem všech lidí, jimž krása je příjemnou; byť třeba mlčky a tajně, ale jistě přece jen obdiv mají pro dokonalá díla dnešních fotografů amatérů.“ Právě tato díla tvoří převážnou většinu snímků z našeho fotoalba, i když nechybějí ani práce z místních fotoateliérů.

Bezprostředním podnětem a inspirací pro vznik knihy byl objev dvou nádherných fotografických alb rodiny Böhmových z Nového Města nad Metují — rodinného a firemního. Obsahují vzácné snímky z jejich soukromého a společenského života i z provozu známé tiskárny Theodora Böhma, z nichž většina je prezentována v samostatné kapitole. Proto jsme záměrně dali do podtitulu knihy termín fotoalbum a chceme i tímto způsobem evokovat „staré časy“, dobu, v níž většina obrázků vznikla. Již samotné fotografování bývalo mimořádnou událostí, vždyť znamenalo uchování podoby či dění okamžiku navěky, doslova jejich „zvěčnění“. Fotografie se pak pečlivě ukládaly do často velmi zdobného alba, které bývalo vystaveno v salonu měšťanských domácností na důstojném místě, a jeho prohlížení bylo téměř slavnostním aktem. Sama si ještě z dětství pamatuji, že předkládání alba s rodinnými snímky hostům bylo samozřejmým rituálem a vždy jsem se na něj těšila.


Je přáním nás všech, kdo jsme se na vzniku této knihy podíleli, aby se stala pro čtenáře obrazovou kronikou města a aby k ní přistupovali se stejnou úctou a pozorností, s jakou se kdysi prohlížela rodinná fotografická alba. Nové Město nad Metují a ti, kdo v něm v oněch starých časech žili, si ji zaslouží.

Lydia Baštecká